aneb jak to všechno začalo...
Mohu vlastně začít úplně
banálně. Jako asi většina dětí jsem od malička chtěla
mít psa. Tehdy jakéhokoliv a když mi nebyl dopřán, s iniciativou mých
11 let jsem pořídila jedné známé staré paní štěně voříška
od mojí spolužačky. Myšku, jak jsme ji spolu pojmenovaly, jsem pak
chodila venčit a cvičit a dosáhly jsme spolu docela cirkusových výsledků.
Pak následovala kolie Betynka, k níž byla moje láska umocněna filmem
Lassie se vrací, boxer Jack, německá ovčanda Hera, školníkův ovčák
Don, se kterým jsem jezdila i na cvičák, kokr Satan.... Ale pořád
to nebyl vlastní pes. Rodiče tak měli možnost vidět, že psi
nejsou pro mě jen chvilkovým rozmarem, v té době už jsem taky
chodila do všech knihoven včetně univerzitní a četla veškerou
dostupnou literaturu o psech. Nevynechala jsem jedinou mezinárodní výstavu psů
v Brně (tehdy byla opravdu jediná a jednou za rok!), včetně světové
v roce 1965. Když jsem nastoupila na střední školu, bylo nakonec
rozhodnuto, že k maturitě dostanu vytouženého psa. Vždy jsem
inklinovala ke služebním plemenům a mým vysněným psem byl dobrman.
Taky jsem si s odrůstáním dětským střevíčkům čím
dál víc uvědomovala, že nechci jakéhokoliv psa, ale psa s rodokmenem.
Psal se duben 1970 a v sobotních novinách vyšel inzerát na štěňátka
dlouhosrstého jezevčíka. Maminka pravila - ten by se mi docela líbil (v
té době jich bylo opravdu velmi málo). Okamžitě jsem zareagovala a
naznala, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, slevila jsem a
za ty případné další tři roky čekání na vlastního psa jsem
vyměnila dobrmana za jezevčíka. 3. května 1970 přibyl
do naší domácnosti sedmitýdenní EROS z Bludovského zámku. Od té
doby jsem jezevčíkům zcela propadla a za 39 let jejich stálého
vlastnictví se mnou sdílí domácnost už čtvrtý.
|
