aneb jak to všechno začalo...
Mohu vlastně začít úplně
banálně. Jako asi většina dětí jsem od malička chtěla
mít psa. Tehdy jakéhokoliv a když mi nebyl dopřán, s iniciativou mých
11 let jsem pořídila jedné známé staré paní štěně voříška
od mojí spolužačky. Myšku, jak jsme ji spolu pojmenovaly, jsem pak
chodila venčit a cvičit a dosáhly jsme spolu docela cirkusových výsledků.
Pak následovala kolie Betynka, k níž byla moje láska umocněna filmem
Lassie se vrací, boxer Jack, německá ovčanda Hera, školníkův ovčák
Don, se kterým jsem jezdila i na cvičák, kokr Satan.... Ale pořád
to nebyl vlastní pes. Rodiče tak měli možnost vidět, že psi
nejsou pro mě jen chvilkovým rozmarem, v té době už jsem taky
chodila do všech knihoven včetně univerzitní a četla veškerou
dostupnou literaturu o psech. Nevynechala jsem jedinou mezinárodní výstavu psů
v Brně (tehdy byla opravdu jediná a jednou za rok!), včetně světové
v roce 1965. Když jsem nastoupila na střední školu, bylo nakonec
rozhodnuto, že k maturitě dostanu vytouženého psa. Vždy jsem
inklinovala ke služebním plemenům a mým vysněným psem byl dobrman.
Taky jsem si s odrůstáním dětským střevíčkům čím
dál víc uvědomovala, že nechci jakéhokoliv psa, ale psa s rodokmenem.
Psal se duben 1970 a v sobotních novinách vyšel inzerát na štěňátka
dlouhosrstého jezevčíka. Maminka pravila - ten by se mi docela líbil (v
té době jich bylo opravdu velmi málo). Okamžitě jsem zareagovala a
naznala, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, slevila jsem a
za ty případné další tři roky čekání na vlastního psa jsem
vyměnila dobrmana za jezevčíka. 3. května 1970 přibyl
do naší domácnosti sedmitýdenní EROS z Bludovského zámku. Od té
doby jsem jezevčíkům zcela propadla a za 39 let jejich stálého
vlastnictví se mnou sdílí domácnost už čtvrtý.
a jak to všechno skončilo...
když v roce 1996 umřel
papillonek
Ferrynek, který
dělal Jollyčkovi společnost, čekala jsem, jak to bude snášet. Zřejmě
díky tomu, že už měl v tu dobu doma svoji britskou kočku Ginu, kterou
miloval, jako miloval všechny okolo sebe, s odchodem Ferrynka se smířil.
Tak padlo mé rozhodnutí, že dalšího psa domů (natož jezevčíka) už
opravdu ne. V tu dobu už jsem měla svoji
chovatelskou
stanici koček, také nemládnu a pes byl
občas problém. Jollyček byl už starší pán, který měl rád svůj klid, svůj
gauč a své jídlo. V roce 2009 vážně onemocněl, měl problém s
autoimunitou. Doufala jsem, že trochu mu konec života zpříjemní mladý
pejsek a nakonec jsem mu tedy domů přinesla 80 dekovou holčičku čivavy.
Ale na Jollyčka tento lék už neplatil :-( Přesto snášel svoji léčbu s
trpělivostí sobě vlastní, někdy bylo líp, někdy hůř. Jezdil s námi na
kočičí výstavy, a to i do zahraničí, byl šťastný, když mohl být se mnou.
V mém náručí, doma, v klidu, také vydechl naposledy a odešel za
Ferrynkem do psího nebe 27. listopadu 2011.
A tímto také skončila moje 41 letá éra jezevčíků, všechny čtyři nosím
stále ve svém srdci, každý byl jiný, přesto všichni obohatili můj život
a jako všechna moje zvířata byli milováni a já milovala je. Ginova i
Jollyčkova krev koluje v žilách mnoha našich jezevčíků a jejich přínos
chovu jistě nebyl marný. |
