Moji jezevčíci

 

 

 

 

                                                                                                                                                         

 

 

   

 

aneb jak to všechno začalo...


Mohu vlastně začít úplně banálně. Jako asi většina dětí jsem od malička chtěla mít psa. Tehdy jakéhokoliv a když mi nebyl dopřán, s iniciativou mých 11 let jsem pořídila jedné známé staré paní štěně voříška od mojí spolužačky. Myšku, jak jsme ji spolu pojmenovaly, jsem pak chodila venčit a cvičit a dosáhly jsme spolu docela cirkusových výsledků. Pak následovala kolie Betynka, k níž byla moje láska umocněna filmem Lassie se vrací,  boxer Jack, německá ovčanda Hera, školníkův ovčák Don, se kterým jsem jezdila i na cvičák, kokr Satan.... Ale pořád to nebyl vlastní pes. Rodiče tak měli možnost vidět, že psi nejsou pro mě jen chvilkovým rozmarem, v té době už jsem taky chodila do všech knihoven včetně univerzitní a četla veškerou dostupnou literaturu o psech. Nevynechala jsem jedinou mezinárodní výstavu psů v Brně (tehdy byla opravdu jediná a jednou za rok!), včetně světové v roce 1965. Když jsem nastoupila na střední školu, bylo nakonec rozhodnuto, že k maturitě dostanu vytouženého psa. Vždy jsem inklinovala ke služebním plemenům a mým vysněným psem byl dobrman. Taky jsem si s odrůstáním dětským střevíčkům čím dál víc uvědomovala, že nechci jakéhokoliv psa, ale psa s rodokmenem.
Psal se duben 1970 a  v sobotních novinách vyšel inzerát na štěňátka dlouhosrstého jezevčíka. Maminka pravila - ten by se mi docela líbil (v té době jich bylo opravdu velmi málo). Okamžitě jsem zareagovala a naznala, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, slevila jsem a za ty případné další tři roky čekání na vlastního psa jsem vyměnila dobrmana za jezevčíka.  3. května 1970 přibyl do naší domácnosti sedmitýdenní EROS z Bludovského zámku.  Od té doby jsem jezevčíkům zcela propadla a za 39 let jejich stálého vlastnictví se mnou sdílí domácnost už čtvrtý.

 

a jak to všechno skončilo...

když v roce 1996 umřel papillonek Ferrynek, který dělal Jollyčkovi společnost, čekala jsem, jak to bude snášet. Zřejmě díky tomu, že už měl v tu dobu doma svoji britskou kočku Ginu, kterou miloval, jako miloval všechny okolo sebe, s odchodem Ferrynka se smířil. Tak padlo mé rozhodnutí, že dalšího psa domů (natož jezevčíka) už opravdu ne. V tu dobu už jsem měla svoji chovatelskou stanici koček, také nemládnu a pes byl občas problém. Jollyček byl už starší pán, který měl rád svůj klid, svůj gauč a své jídlo. V roce 2009 vážně onemocněl, měl problém s autoimunitou. Doufala jsem, že trochu mu konec života zpříjemní mladý pejsek a nakonec jsem mu tedy domů přinesla 80 dekovou holčičku čivavy. Ale na Jollyčka tento lék už neplatil :-( Přesto snášel svoji léčbu s trpělivostí sobě vlastní, někdy bylo líp, někdy hůř. Jezdil s námi na kočičí výstavy, a to i do zahraničí, byl šťastný, když mohl být se mnou. V mém náručí, doma, v klidu, také vydechl naposledy a odešel za Ferrynkem do psího nebe 27. listopadu 2011.
A tímto také skončila moje 41 letá éra jezevčíků, všechny čtyři nosím stále ve svém srdci, každý byl jiný, přesto všichni obohatili můj život a jako všechna moje zvířata byli milováni a já milovala je. Ginova i Jollyčkova krev koluje v žilách mnoha našich jezevčíků a jejich přínos chovu jistě nebyl marný.

 

 


 

 

 


 

TOPlist